Odlesky
výstava abstrakcí
12. 8. - 11. 9. 2020
v galerii Obecní knihovny Městečko Trnávka
Stojím tu, opřen o dřevěné zábradlí. Mé oči vidí nekonečně průzračné moře, jak nechává slunce, aby ho pohltilo svými barevnými odlesky. „Slunce zapadá“ pomyslím si a zavřu svá těžká víčka. Zaposlouchám se do tiše šumících se vln a konečně dokážu uvolnit všechny ztuhlé svaly. Moře mi tolik pomáhá, cítím ho, slyším jeho šepot, vnímám jeho duši, která má pro tu mou lék. A tak se mu odevzdávám, otevírám mu své bolavé srdce, aby ho zalilo těmi nádhernými odlesky zapadajícího slunce. Obejmou mé srdce a něžně do něj vpustí teplo a lásku, která mne bude provázet, tak dlouho, dokud ji znovu nespatřím. Pak už mé srdce bude patřit jen a jen jí.
Každý den se bojím, že mi jednoho dne už nenapíše, že zapomene. Ale na druhou stranu si to přeji, aby byla šťastná, aby žila naplno. Moc jí to přeji, ale o to víc si přeji, aby byla šťastná se mnou. Jsem za to sobec? Stojím tu a o všem přemýšlím, připadám si jako maják, který čeká na svoji vyvolenou loď. To je můj osud lásky, s hořící pochodní svítím do dáli, aby cestu ke mně našla, a já vím, že najde, protože všechny své úvahy, co jsem ti sem psal, všem jim věřím, jen musím projít touto zkouškou, která mne naučí možná víc než cokoli jiného.
Jestli sis celou dobu říkal, proč jsem ti nenapsal víc našich vzpomínek, úsměvů i slz, tak odpověď je jednoduchá. Ty chvíle jsou jen a jen MÝ a TVÝ miláčku a já si je nechám uschovaný ve svým srdci, abychom je společně mohli znovu oživit. A ač se zdá, že tě snad nechávám jít, nenechávám. Jen si přeji, aby si žila naplno, jak jen dokážeš a nelitovala, žádné chvíle kterou prožiješ. My se znovu setkáme, já to vím, naše duše znovu najdou cestu, aby byly celé. Můj maják tu stojí pevně a má pochodeň září. Nedokážu ti říct, co bude dál, ale co vím je, že naše srdce budou šťastná.
- Danielle